Vláďa Čapek, hodinový manžel

„Chci se s Vámi podělit o zajímavou zkušenost. Smrt už brousila v mém okolí hodněkrát. Na mě osobně nesáhla, jen na lidi v mém okolí. Rodina, přátelé. 1. blízký člověk mi umřel v mých 5 letech. Což jsem ještě extra moc nechápal. Najednou tu nebyl a chyběl mi. Postupně pak v dalším věku odcházeli další. Ob 2 generace a i mém mladém věku ob jednu generaci. Bral jsem to ve velkém smutku, že jsem ztratil blízkého člověka. On už tu není ... a nebude. Už ho nemám vedle sebe. To je hrůza, co budu dělat. To, že jsem přišel postupně o obě babičky a i oba dědy jsem nějak postupem času dal. Ale to, že jsem přišel o jednoho z nejbližších, o jednoho z rodičů jsem dlouhou dobu nedával. Pořád tam byl nějaký pocit viny nebo co. Taková divná tíha. Chvíli malá, chvíli velká. Nedávno jsem se seznámil s ženou, se kterou jsem si padnul do noty. Je mladá, krásná, šikovná... Začali jsme si povídat, bylo to velice autentické a inspirující. Postupně jsme zjistili, že máme hodně společného. Ale taky to, že by mi mohla pomoct s tím mým problémem se smrtí blízkého člověka. Vysvětlila mi, že už tohle nemůžu nijak ovlivnit. Že je třeba pustit tu duši, ne jí tady držet. Ona si vybrala ten odchod, protože měla pocit, že její úkol tady na Zemi byl proveden. Že tohle bylo "domluveno" ještě v dobách, než duše sestoupila na Zemi. Že je třeba odpustit jemu a nechat si odpustit jím. Nebylo to jednoduché. Ale pod jejím skvělým vedením a v meditativním stavu se to povedlo. Ted se cítím lehčí a smířený. Duše byla odvedena tam, kam patří. Do světla. Bylo mi i sděleno, že i ta odvedená duše se cítí bez viny, odpuštěná a lehká. A že spolu můžeme být v "určitém kontaktu" stále. A jsme. Je to v lásce a v pochopení. Děkuju za tuhle zkušenost. .“